OldrichKwebNeměl jsem pochyb o tom, že v tomto světě plném závisti a lidí jiných názorů jsem se dokázal docela pevně postavit na vlastní nohy. Přesto se stalo to, co jsem nepředpokládal. V krátké době jsem přišel o zaměstnání a lékaři mi navíc zjistili rakovinu prostaty.

Má obvodní lékařka se rozhodla pro rozbor mé krve, tentokráte i na PSA. Jeho hodnota byla 4,73 a já šel do nemocnice na biopsii. Výsledek byl negativní, a tak jsem se na pana doktora usmál. Myslel jsem si, že si potřeseme rukou a odejdu. Ale pan doktor mi řekl: „Nesmějte se, to by musel být váš výsledek šestkrát po sobě negativní, abychom rakovinu u vás vyloučili!“ A pozval mě na další biopsii za půl roku.

Takže máš, chlapče, rakovinu – řekl jsem si pro sebe. Ach Bože, to je v hajzlu! Procházel jsem se mezi regály zboží v Albertu. Jen jsem šel. Měl jsem sucho v ústech, rty trochu slepené, neměl jsem na nic chuť a samozřejmě ani chuť něco kupovat. Můžu si vlastně koupit, co chci, nemusím se ohlížet na cenu, ale jako bych ztratil všechny chuťové buňky života.

Zvláštní, minulost stlačena do kuličky, jako bych cítil život a smrt zároveň, jakoby to bylo všechno – čím jsem byl, jako bych se měl rodit do jiného světa.

Nazval jsem tento stav – nulový bod, tečka na začátku věty. A pak mě napadlo, jak jsem zase vlastně celou dobu blbě myslel. Vždycky jsem si představoval, že jak budu stárnout, budu mít méně a méně možností. A teď jako by se mi všechno otevřelo, obohacené i o smrt. No, to mě vůbec nenapadlo!

Jako dlouholetému chemikovi, analytikovi mi bylo jasné, že analýza rakovinu prokázala. Byl jsem objednán na CT vyšetření za účelem indikace rozsahu rakoviny a na MR.

Výsledky CT a MR vyšetření byly negativní. Ale měl jsem si hned vybrat klasickou operaci nebo modernější metodu – CyberKnife.

Rozhodl jsem se pro konzultaci přímo na onkologickém pracovišti, kde tento přístroj mají. Směrovka z mnoha jiných směrovek s nápisem ONKOLOGIE ve mně vyvolala okamžitě nepříjemný pocit, že tuto cestu, tento směr – bych si nikdy dobrovolně nevybral.

Přišel jsem k lékaři a hned jsem dostal papíry k podpisu. Podíval jsem se na první stranu a řekl: „Pane doktore, ale já jsem přišel ke konzultaci, ne k zákroku“ a odložil jsem pero. „A co byste chtěl konzultovat?“ Odvětil lékař. „Třeba to, jestli by můj vývoj PSA nemohl být jistou dobu pod dohledem lékaře pozorován“. „To děláme zcela jen výjimečně, třeba u mladých manželství, která chtějí mít ještě dítě, ale to se vás asi netýká“ řekl mi pan doktor. Výsledkem konzultace byl zápis, že žádám o sledování. Ale také jsem se dověděl, že moje rakovina není zatím tím nejagresivnější typem. To mě trošku uklidnilo.

Rozhodl jsem se, že s rakovinou budu bojovat sám všemi dostupnými prostředky. Podnět k tomu mi zřejmě dávala zkušenost, že jsem se dříve vysekal z artrózy. Napadlo mě využít vše, co se mi nabízí, co se postupně dovím a vývoj PSA při tom analyticky kontrolovat. Nešlo to rychle, protože to byl pro mě problém úplně nový a odtažitý. Informace jsem získával z různých zdrojů například z knihy Gallatley, R.: „Jak vyléčit prostatu“, Fontána (2004) nebo Béliveau, R. – Gingras, D.: „Výživou proti rakovině“, Vyšehrad (2008), z internetu apod. Pro jistotu jsem připustil získání informací i od jiných léčitelů. Všichni konstatovali, že rakovinu nemám. To by mne uklidnilo,  protože jsem po celou dobu necítil žádný zdravotní problém ani žádné omezení, ale hodnota PSA se s časem zvětšovala.

Pan doktor pokračoval s tím, že mám jedinou možnost. Nechat si vyoperovat prostatu, při tom bude zjištěno v jakém rozsahu rakovina je – jestli už napadla tkáň nebo jestli už je v kostech a podle toho bude navržena další léčba. A nastínil mi jak nedobře vypadá smrt na rakovinu.

Navržený postup mne hodně překvapil, protože už jsem byl kamarádem informován o možnostech pozitronové emisní tomografie spojené s výpočetní tomografií (PET/CT).

Nakonec jsem požádal pana doktora – jestli by mi nenapsal doporučení do Protonového centra v Praze. Řekl mi toto: „To je jen lživá reklama! Jestli máte půl miliónu, tak si tam běžte, ale já vám doporučení nedám!“

Údajné zbytnění prostaty v začátku se mi zřejmě dlouhodobým pitím čaje z vrbovky podařilo zcela odstranit. Možná se mi podařilo alternativními prostředky rychlost růstu PSA zpomalit. Ale celkový výsledek mé snahy po šesti letech jsem musel uznat jako zcela neúspěšný. Prohrál jsem a cítil jsem, jak ze mě teče pot.

Věděl jsem pár informací o Protonovém centru v Praze. Hlavně ze zpráv, že pojišťovny se brání hradit náklady na léčení svým pacientům. Vybavila se mi slova lékaře o tom jestli mám potřebných půl miliónu korun. Není žádná naděje, řekl jsem si. Zřejmě ani jiskřička.

Vyčerpaný, už bezmyšlenkovitě jsem okamžitě shromáždil všechny lékařské zprávy a hned druhý den je odeslal mé známé v Praze s prosbou, aby je osobně předala do PC. Aspoň budu mít chvilku času, tak 14 dnů, měsíc, předpokládal jsem, abych si vydechl, či spíše rozdýchal ten šok – než mi pošlou nějakou zprávu. Ale kdo ví?! Aspoň se teď trochu sesbírám dohromady.

Neuvěřitelné! Hned druhý den po předání všech dokumentů s obrovským překvapením dostávám okamžitě sms zprávu z PC a telefonicky domlouvám termín konzultačního vyšetření. Desátý den ještě před vstupními skleněnými dveřmi PC se obrňuji a po všech těch negativních zkušennostech se připravuji na případné negativní pocity. Skleněné dveře se otvírají a jsem tady.

Vstoupil jsem do přijímací haly a zcela nečekaně všechny obavy z negativních pocitů byly rázem pryč. Byl jsem z tohoto prostředí a příjemného lidského jednání s pacienty tak silně překvapen, že při prvním pohovoru s usmívající se paní na recepci ze mě vyšla tato věta: „Vy tu snad neléčíte protonem, ale láskou!“ Chvíli bylo ticho a pak ta paní pokračovala sdělením: „Pane K., vy jste mne tak rozhodil, že už nevím, co jsem vám řekla, tak znovu…“ a podávala mi další informace.

Za tři týdny jsem se dostavil na vyšetření rozsahu rakoviny pomocí PET/CT a čtvrtý den jsem jel znovu vlakem pro výsledky. V přestupní stanici na nádraží v Ostravě-Svinově jsem čekal na spoj do Prahy.

Cítil jsem se hodně zvláštně. Jakoby uvězněn v přítomnosti. Přemýšlet, co bude dál, přestalo mít smysl. Jako bych seděl v zákopu bez výhledu. Musím počkat až se to přežene a co ze mě zbude. Ještě chvíli musím počkat. To čekání mi dobře nedělá… Honily se mi myšlenky v hlavě.

Jel jsem vlakem domů a stále přemýšlel, jak je možné, že to tady funguje! Doma se mi narodilo kotě. Dal jsem mu jméno Proton.

Abych řekl pravdu, dostával jsem pomalu strach. Všechno šlo jak na drátku a já pomalu přestal věřit, že se to někde nezadrhne. Přihlásil jsem se k vojenské pojišťovně, ale vezmou mě, schválí mi protonovou léčbu? Naskakovala mi řada zneklidňujících otázek, protože můj život nešel nikdy vyšlapanou cestičkou…

Dnes vím, že se mi dostalo velmi vzácné synchronicity, jaké se mi nikdy dříve nedostalo. Vše běželo naprosto přesně, bezchybně a bez jakékoli časové prodlevy. Přesně do konce roku 2016 jsem byl připraven k vlastní protonové léčbě – ozařováním svazkem protonů. V neděli 1. ledna se mou zdravotní pojišťovnou stala VoZP. V pondělí ráno 2. ledna 2017 jsem byl pravděpodobně jako jeden z prvních pacientů v tomto roce přiveden pod úplně jiný Strom poznání.

Po třech měsících (po jednadvaceti dávkách ozáření) jsem měl  hodnotu PSA 0,042. Po dalších třech měsících, těsně před druhou kontrolou hladina mého PSA je 0,01.

Chtěl bych poděkovat:

Nejdříve těm lékařům, kteří u mne rakovinu odhalili a svým způsobem mi chtěli pomoci. Měl jsem štěstí, že mě někteří svým přístupem dokázali vytočit natolik, že mě sami dovedli až do Protonového centra v Praze.

Největší můj dík patří panu primáři MUDr. Jiřímu Kubešovi, PhD. – skvělému  skromnému Člověku – a celému jeho týmu z Protonového centra v Praze. Také za to, že jsem si mohl sám na sobě ověřit, že myšlenka – pomoci lidskému orgánu ze všech sil – není mylná a je krásná. Mnohem víc krásnější – než orgán jednodušeji vyhodit – a člověka jistým způsobem zmrzačit. A že člověk, když to nedokáže sám, má naději, že se objeví Někdo, kdo mu umí pomoci.

Rád bych poděkoval ošetřujícím lékařům UroSanté a pojišťovně VoZP. Je obdivuhodné, jak tato pojišťovna dokáže pomoci obyčejným lidem v nouzi!

Miluji vědu, která zkoumá s cílem pomoci člověku. Uvědomuji si, jak je dnes velmi těžké prosadit pozitivní hodnoty. Nelze jinak než vyslovit aspoň obdiv těm, kteří přišli s myšlenkou postavit v Praze toto centrum  a realizovat ho. Patří jim můj obdiv! Je to krásné dílo!